Rozhovor s novou lektorkou Kristýnou Rumplíkovou
Rozhovor přes e-mail:-) Takže to značí, že by mohl být kvalitnější, kdyby Vanda měla více času... atd... ale o tom to není, že? Krásné počtení a seznámení se s velmi vzácným človíčkem, za kterého jsem ve svém týmu velmi vděčná... prostě přišel... a je! Děkuji!
My 2 se známe již nějakou řádku let....myslím, že 7, kdy jsme nevěděly, že se v budoucnu střetneme v rámci mého povolání, kdy já budu v roli "opraváře" a Ty v roli "opravovaného". Vzpomínám si, že jsi se mi ozvala na základě článku o bolesti zad, který jsem vyvěsila na facebook. Teď se usmívám... já ten FB nemám ráda, ale nyní vidím, že mi dovál samé poklady (mého muže, Tebe,....), a proto jsem ho znovu probudila poté, co jsem jej na celé léto zrušila. Mělas po výhřezu ploténky a bylas nejvzornější klient, kterého si každý lektor přeje. Je asi důležité se zeptat, co se Ti stalo, že jsi se v tak nízkém věku stala téměř imobilní?
Od mala jsem sportovala. Nic vrcholového ani závodního, prostě jen běžné koníčky (gymnastika, aerobic, kickbox). Pak přišla vysoká škola a s tím nedostatek času na pravidelný sport. Občas si člověk zašel do fitka, ale spíš pro lepší pocit, než za nějakým cílem. Po vysoké škole následoval nástup do sedavého zaměstnání a ozvaly se první bolesti zad. Ze začátku jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale pak přišlo období, kdy už bolesti byly nepřetržité a já se rozhodla to řešit. Všichni mi říkali, že musím začít cvičit a zpevnit se. Koupila jsem si teda členství v Omeze a začal roční kolotoč fitka, skupinovek a heatu. Bolesti se ale nezlepšovaly, spíše naopak. A pak to přišlo...Silvestr 2014 a já skončila při cvičení v předklonu v šílených bolestech a cítila jsem, jak se mi postupně kolem hrudníku tvoří krunýř, který už nejde rozevřít. Následovalo 10 dní v nemocnici na kapačkách, 2 měsíce doma na lůžku a 1/2 roku chození na rehabilitace. Byla jsem schopná fungovat, ale žádná sláva to nebyla. Na nějaký sport jsem mohla zapomenout a hlavně jsem nevydržela dlouho sedět, takže kancelářská práce pro mě byla utrpením. Doktoři mi řekli, že lepší už to nebude a musím si zvyknout - a to mi bylo 29 let.
Koncem roku 2015 jsem si přečetla tvůj příspěvek na FB, který přesně vystihoval moje problémy - bolest vystřelující od kyčlí do zad a do nohou. A tak jsem ti napsala a od té doby se mi neskutečně změnil život :-)
Bylo úžasné sledovat, jak jsi na každé lekci maximálně koncentrovaná. Jak dodržuješ vše, co Ti doporučím. Díky Tobě mi začalo být jasné, že nemá smysl trénovat lidi, kteří vlastně neví proč cvičí a myslí si, že já jim sama způsobím zázrak. Ano, zázrak přijde.... Ty se sroluješ a dotkneš plně země, čemuž nevěřila ani Tvoje mamka lékařka, ale přijde, když člověk na sobě prostě maká. Co Ti pilates přinesl vedle nebolavých zad?
Postupné poznávání sama sebe a zklidnění se. Také už vím, že se nemusím hodinu potit na skákavé hodině bosu, abych byla se svým tělem spokojená. Postupně poznávám části těla, které jsem předtím vůbec nevnímala. Neustále se zlepšuješ a pilates ti nedovolí stagnovat. Dříve bych si myslela, že mě neustále opakující se cviky nebudou bavit. Ale každý měsíc zjistíš, že se v tom cviku zlepšuješ, poznáváš nové svaly, posuneš se dál, zvětší se ti rozsah...a z toho mám ohromnou radost. Teprve po půl roce jsem například začala vnímat těch "šest bodů" na ploskách nohou, o kterých pořád mluvíš. Do té doby to pro mě byla fata morgana a najednou to tam bylo a pochopila jsem to :-)
Normálně mám husinu.... jak to čtu. Já si nikdy neuvědomovala, že lidé necítí to o čem na lekcích mluvím, co jim připomínám, aby aktivovaly. Nechápala jsem, že nemohou zatnout sval... ten, který zatnout vyžaduji. Já to strašlivě dlouho nechápala.. vždyť je to tak snadné:-) Poté přišel první a druhý porod... přišla pokora. Přišlo větší sebepoznání... začala jsem žít svůj sen... začala jsem vnímat, jak malý pohyb na správném místě dělá neskutečné zázraky. Tys přišla v době, kdy jsem na všech testovala své znalosti ze spirální dynamiky (uff, moje mikroznalosti, které každý týden narůstají). Našla jsem Tvé "Achillovy šlachy" a začala na ně brnkat, a jelikož jsi byla připravena... prostě se to skládalo. Co se u Tebe nejvíce změnilo?
Právě okolí mě na to upozornilo :-) Pilates by mohl dělat každý - z podstaty svého těla - ať už má jakékoliv bolesti, omezení nebo je úplně zdravý. Ale z podstaty psychiky (duše) to není pro každého. Aby to člověk dělal pořádně a přišly vytoužené cíle, tak se musí umět vcítit do svého těla, zpomalit, procítit každý pohyb, chtít to dělat pro sebe a brát to jako součást životního stylu. Pokud toto člověk dokáže, tak pro něj bude pilates společník na celý život.
Krásně jsi to vystihla. Já vždy říkám, že do pilatesu musí každý dospět... jako dítě miluje člověk pohyb a jako dospělý (a to už třeba v 5ti letech) pilates:-). Také mi to trvalo, než jsem to vše pochopila a nyní vidím, že lze jít stále dál a hlouběji...najednou člověk vnímá ten svět pohybu zcela odlišně a je mnohem šťatnější. Vše je takové prozářenější... dává to smysl... přináší to radost. Máš teď nějaké osobní přání z oblasti body and mind pohybových aktivit kam se pilates jednoznačně řadí?
Dostat se ještě víc do hloubky, více se zklidnit a hlavně se dostat do stavu, kdy nebudu limitována žádnou bolestí.
Právě čtu knihu od D.E. Liebermana, který konstatoval, že tím jak si mi lidé vše zjednodušujeme, přicházíme o pohyb, který je naší přirozeností a tím ze sebe vlastně tvoříme trosky. Moc se mi líbilo, jak jsi totálně změnila svůj životní styl a hlavně, jak díky tomu, jak jsi se rychle sama změnila, měníš a motivuješ své spolupracovníky. Jak dlouho Ti trvalo vše sladit ve svém životě dle mých rad? Já byla úplně šťastna, když jsem zjistila, že na lekce chodíš pěšky. Já totiž vždy úplně rostu, když na lekci přijede člověk autem a to bydlí třeba jen 3 km od Kalokagathie, anebo mě úplně dostane, když řekne, že naše centrum, které je chůzí od náměstí 12 minut, je daleko. V Olomouci je prostě úplně vše kousek.... jen my často nemáme odhad, jelikož prostě nechodíme. Zjistila jsi také, že pěšky je vše relativně blízko?
Změna životního stylu se udála opravdu ve velkém. Krok po kroku a určitě ještě nejsem na konci :-) Po Olomouci chodím všude pěšky, v práci jsem vyměnila otočnou židli za klasickou dřevěnou, tvoje cvičební videa jsou součástí každého mého rána a celkově jsem v daleko větší psychické pohodě.
Co se týče spolupracovníků.... já je k ničemu nenutila ani jim nic nevnucovala.... oni sami začali chodit a zajímat se co se se mnou děje a tak jsem jim o tobě a Kalokagathii začala básnit a už se to vezlo :-) Teď k tobě chodí na kurz už 3 lidé z mé práce a je úžasné je druhý den ráno vidět, jak jsou nadšení a vykládají si zážitky z večerního cvičení.
To se tak hezky čte:-) Dnes to asi i potřebuji číst.... mám před workshopem a jsem jako vždy trochu nervozní, protože vím, že mám 2 hodiny plně působit na lidi a nechci na ně působit škodlivě :-) Je super, když jsou lidé namotivovaní. Právě na workshopech si to maximálně užívám, když se mi od prvopočátku podaří nakopnout dobrá energie celé skupiny... začnou se dít zázraky... já workshopy miluji a jsem moc ráda, že se jich účastníš, protože na nich se opravdu hodně učíš. Ano, individuální lekce je suuuper, ale na workshopu Tě může často nakopnout zpětná vazba nějakého jiného účastníka. Stalo se Ti to již někdy?
Určitě, je super slyšet zkušenosti a posuny ostatních - člověka to nakopne a motivuje. Workshopy jsou také super v tom, že se tam provádí relativně málo cviků, jde se do hloubky a je čas na dotazy. Na normální skupinovce pro to není prostor.
My ten náš rozhovor sepisujeme asi již 3. týden, a tak se mohu zeptat nyní, kdy jsi absolvovala 2 workshopy hned po sobě a jeden z toho byl vlastně takové novorozeně, protože jsem jej dělala poprvé a byl na téma RELAXACE, DÝCHÁNÍ A SPÁNEK. Nyní všichni účastníci dostávají každý týden úkol, aby se jim zkvalitnil spánek ... makáš na své relaxaci? A co Ti dal můj oblíbený workshop na téma NOHA?
Relaxace, dýchání a spánek...to je věc, které teď snažím hodně věnovat. Před spaním se snažím eliminovat koukání do mobilu a zkouším si pouštět vedené relaxace. Začátky jsou těžké, ale věřím, že časem se to bude zlepšovat. Nejhorší je pro mě vypnout myšlenky a užívat si přítomnost. Mám tendence se pořád vracet do minulosti a hodnotit co se stalo a mohlo to být jinak a nebo naopak utíkám do budoucnosti a vymýšlím jak co bude :-)
