Mámo, táto....pojďte si s námi hrát nebo vy velcí buďte s námi a učte nás ve chvílích, kdy jen tak žijete!

     Jsem máma. Ano, už téměř 8 let jsem máma a jsem občas horší máma a občas lepší máma, ale stále jsem prostě máma. A občas jsem i máma, která náhle vidí, jak svět je nááádherně zařízený. Poslední 3 měsíce dostávám zprávy, kterým začínám více a více rozumět a děkuji, že je reflektuji a že posouvají mě i moje děti.

    Je to asi 2 měsíce, kdy jsem šla se svým synem pro dceru na trénink. Šli jsme a chvátali, abychom stihli mé dobrovolné pracovní povinnosti, které měly přijít ještě po vyzvednutí dcery. Chtěla jsem dětem udělat radost, a tak jsem vzala oběma jízdní kola. Když jsme se přiblížili k silnici, dala jsem příkaz synovi, aby slezl a já vedla obě kola. Přiblížili jsme se k přechodu a syn náhle bez rozhlídnutí vletěl přímo do frekventované vozovky. Vteřina byla náhle hodinou a mé srdce přestalo čerpat krev. Stihla jsem jen zakřičet: "Běž!". A nešlo nic víc než věřit, že jeho nohy budou rychlejší než kola vozidel. Ani nevím, jak jsem se dostala přes vozovku, ale vím, že to bylo rychleji než rychle a strašlivě jsem křičela a zlobila se a byla až hysterická, ale když jsem viděla ty 2 vyděšené oči, nešlo se dále zlobit. Šlo se jen radovat a uklidňovat ty 2 oči. Byla to informace pro nás oba. Pro syna, že musí dělat vše s rozmyslem a opatrně. Pro mě, že mé děti jsou vždy až na prvním místě.

     Netrvalo dlouho a přišla lekce číslo 2. Od rána jsem překonávala svůj strach pustit syna samotného na hřiště u domu. Byl vzorný a chodil se pravidelně hlásit. Já jsem pracovala a vše vypadalo úžasně. Poté jsem za tím ven šla i já, ale za malou chvíli jsem byla odvolána do práce, která je v místě bydliště a domluvila se s ním, že za malou chvilku za mnou přijde domů. Mála chvilka trvala dlouho, a tak jsem šla na píškoviště, kde byla jen babička (sousedka) s vnučkou a řekla mi: "On už před 15 minutami šel za Vámi!". Oběhla jsem celý blok, ale uvnitř jsem cítila, že syn je v pořádku, ale kde?? Svitlo mi, že mohlo dojít k šumné komunikace mezi mnou a tchánem, se kterým jsem se nedomlouvala přímo. Můj syn byl 20 minut pryč a náhle se objevil v autě svého dědy. Moc jsem se vnitřně zlobila. Ale celou situaci jsem brala jako lekci číslo 2. Děti jsou vždy až na prvním místě. A pro syna přišla nová informace, že do auta nenasedám ani k přátelům, známým, příbuzným...., když o tom neinformuji maminku.

     Včera přišla další lekce. Jeli jsem na kole a dcera ode mě dostala informaci, že má jet rovně, a tak jela. Jenže je rovně a rovně. Náhle se dostala do chumlu cyklistů a já jí plně nevěnovala pozornost, jelikož se mě na něco ptal syn. Dcera zmizela. Popojeli jsem kousek dál v domnění, že jela směrem k domu, ale po chvíli mi bylo jasné, že tak neučinila, a tak jsem dala pokyn synovi, ať se postaví k cestě do zeleně a stojí a nehne se. Vyjela jsem hledat dceru. Netrvalo dlouho a našla jsem ji celou vyděšenou. Lekce číslo 3 pro mě a mé děti. Vždy když se ztratím, vrátím se na místo, kde jsem se naposledy viděl/a s rodičem či s tím s kým jsem cestoval/a. A lekce pro mě a věřím, že poslední..... čas pro děti je tím nejlepším, co mohu sobě i dětem dát, jelikož se neustále můžeme od sebe učit a připravovat se na život, který nám občas přináší nepředvídatelné.